Krásný ztráty?

11. listopadu 2011 v 22:54 | Lolalá |  můj hloupej život
Jsem hodně emotivní člověk. Na povrchu tvrdá, cynická, neoblomná a nekonečně protivná. Uvnitř zranitelná a neskutečně němá. Ostatním lidem musí připadat, že se chovám jako blbeček, když stojím před Elliotem, zírám do těch jeho zelenejch očí, myslím na to, jak roztomilej je, i když jemu bych to nikdy říct nemohla, protože vím, že to nemá rád. Většinou mám pocit, že ho vůbec neznám. Zase na mě padá ten Elliotskej absťák.
I když si to nepřipouštím, když jde o něj, jsem hodně žárlivá. U kohokoliv jiného bych to takhle asi nevnímala.
Z tohohle pramene nejspíš proudí i moje nekonečný soupeření s Kudrnatou. O něj, o popularitu, o charakter.
Když jde o ní, soupeřím. Když nemám na soupeření náladu, jsem uražená. A když se jednou za čas vidím s lidmi z divadla, mám pocit, že patřím víc k nim než k ní. A pak jsem nedostupná.
A tahle moje divná póza nás oddaluje. Ona teď taky hraje nedostupnou. Nechce se se mnou pravděpodobně vidět. A mně pozdě dochází, že jsem to zkopala. Zkazila tak strašně zvrácenym způsobem.
I přes to cítím v kostech, že je ještě čas získat si tu její důvěru zpátky. Získat si jí. Být k ní uprřímná. A nenechat jí využít situace ve svůj prospěch. To je jediný problém. Mám pocit, že když začnu myslet takhle, využije toho a udělá to, co bych v té situaci za normálních okolností udělala já. Odtáhne se. A bude dělat slečnu drsňák. Ale já tu holku chci zpátky! Strašně jí miluju. Vážně moc. Ona je ten můj mizející kousek a nevím, jetli ze mně mluví moje milovaná písnička, která mně donutí plakat.
Ne.
Je to v ní.
A já chci, aby mě brala jako nejlepší kamarádku.
Žádnou Línu.
Chci zpátky naše přátelství.
Hned!
Jsem velkej sobec?
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama