Potřebuju chlapa

17. května 2012 v 21:52 | Lolalá |  můj hloupej život

Jsem v trochu zvláštnim rozpoložení.
No znáte to. Je květen, všichni se párkujou (a tím nemyslím to, že po sobě házej párky) a já jsem jako každé jaro alone. Teda každé kromě loňska, to byla nějaká roztomilá krátká vyjímka. Na moje pseudo relationshipy dochází vždycky až koncem srpna. Asi jsem nějakej zmutovanej jedinec.
Je to blbý, protože v tomhle období člověk vždycky někoho potřebuje. Prostě je to to pravý období na randění.
Nejvíc mě to omezuje v tom, že v podlední době mám neuvěřitelnou potřebu někoho obejmout. Jsem duševně ušlápnutá.
Byla jsem v pondělí se třídou (v rámci biologie) na The Human Body Exhibition. Prošla jsem to, přešla jsem to, ale vylezla jsem ven a přesně to, co bych bývala potřebovala, byl nějakej hodnej kluk, kterýho bych objala, prostě jenom pro povzbuzení, protože, co si budeme, holky, povídat, takový to pořádný klučičí objetí je na povzbuzení úplně to nejlepší. No tak koukám po svých možnostech a jsem v koncích. Kluci v naší třídě jsou pro tento účel naprosto nevyhovující. A tak jsem si vzpomněla na lidi z divadla a na to, jak bych strašně ocenila mít jednoho takovýho kamaráda s sebou...
Abych pravdu řekla, můj život aktuálně fakt neni žádný máslo.
Trochu mě to točí...
Trochu mě to povzbuzuje ("Hej, Lolo, klídek, za rok a kousíček budeš dospělá, částečně nezávislá a od tý chvíle budeš všechny peníze utrácet jenom za víno na undergroundovejch art akcích.
Pěkně si to maluju.
Zítra máme derniéru.
Končí éra.
Potřebuju obejmout.
 

El pause

13. května 2012 v 0:44 | Lolalá |  můj hloupej život

Dva měsíce jsem tu nebyla a nic nenapsala. Nikdy jsem za tu dobu neměla tu potřebu. A ještě dodám, že ničeho nelituju.
Ale teď, v tuhle chvíli mám neodbytnou potřebu ze sebe všechno vyblejt. Mentálně. Jinak je to nechutný!
Je půl jedný v noci a já mám zase nějakou neuvěřitelně myslitelskou náladu. Nezapírám, že z části je to tim, že končej série seriálů a ty vždycky končej tak nějak neuvěřitelně nostalgicky a dojemně. Z části je to i tim, jak život rychle běží a zčásti taky tim, že... nevim, asi že je půl jedný ráno, jsem unavená, ležim v posteli, je prakticky léto, z okna na mě dýchá příjmný vzduch letní nedělní noci a... Kurděje, jsem fakt ospalá.
Za dva dny je premča. Totální improvizace. Největší tréma na světě. Ale zatim to nepřichází. V pátek derniéra. TO bude největší tréma na světě. Bude se to natáčet. Každá chyba bude zaznamenaná a zvěčněná až do konce našeho bytí. A pak docela dlouho nic.
A taky jsem se dneska začala z nějakýho důvodu rozpomínat na moje starý lásky a děsně se mi po nich všech nějak začalo stejskat. Po JT, po BB, dokonce i po AS. A nejvíc ze všeho po W.
Hovna. Kdybych měla dostatek energie a ještě trochu míň upjatou mámu, oblíkla bych se a šla bych se projít.
Je mi teď tak nějak zvláštně. Tak, že si uvědomuju svojí existenci, ale nemám definovatelnou náladu. Nemám se špatně. Ale nemám se dobře. Něco prostě chybí. A i přes to mi přijde, že je to tak pro dnešek správně. Že kdyby mi to něco nechybělo, tak prostě celá tahle chvíle ztratí tu dokonale nedokonalou atmošku. Hold me. Thrill me. Kiss me. Kill me.
Neprosto o ničem.
Existence neexistence.
Prostě propad do nekonečna.
Místo samo pro sebe.
A pro mě?
Možná...
Prožívám přesně to, co si představím pod slovem matrix.
Asi už je moc pozdě.
Dobrou.

Hold me, thrill me, kiss me, kill me!

24. března 2012 v 12:57 | Lolalá |  můj hloupej život
Tralala.
Zase přišel po nějaké době takový ten den jak stvořený pro blogování. Tak vám teda něco blognu.
Venku je nádherně a já budu dnes kráně relaxovat doma! Ach! Už několik týdnů jsem si neužila den, kdy bych se jen tak flákala a nic nedělala. Takže si takový den udělám dnes. Nalakuju si nehty, dám si čínu, zacvičím si pár protahovacích cviků, pustim si Expres rádio, kouknu se na nějakej dobrej filmík, možná se pustim do nějakýho elementárního úklidy. Napíšu si něco hezkého do deníčku a možná napíšu nějaký dopis mému future me.
Viděla jsem Hunger Games. Och! Jeden z nejlepších filmů, který jsem za poslední dobu viděla. A rozhodně ve mě nechal obrovskou stopu. Úplně mě dostala směs tý naprostý absurdity a zárověň uvěřitelnosti. Ano, i takhle by mohl postapokalyptický svět vypadat. Cha! Ale dostalo mě to. Brečela jsem asi třikrát během filmu. Celej film jsem měla divnej pocit v žaludku. A tak já poznám dobrej film! Ano, když pominu pitomej efekt nepravýho ohně a to, že v bitkách nebylo kvůli zvládtní kameře nic vidět, tak se mi film strašně líbil. Vážně mě dostal. Jeden z mála filmů, kde mě fakt dostaly i ty romantický scény.
No nic. Jdu se dívat na Batman a Robin. Musim na ty Hunger Games přestat myslet.
Miluju tě Katniss.
Miluju tě Peeto.
Miluju tě Rue!
 


Trochu smutná

10. března 2012 v 22:56 | Lolalá |  můj hloupej život
Tak jo, víte co je na hovno?
Když jste na párty "ten člověk, co fotí".

Víte, co je víc na hovno?
Když už ten foťák teda i všem cpete a řikáte jim: "foťte, foťte!" abyste se na nějakou tu fotku aspoň přisrali, pak dáte fotky do alba na rajče a výslovně dodáváte: "komentujte to na rajčeti a JÁ pak dám vzpomínkovou fotku na facebook" no a pak se teda přihlásíte na facebook a zjistíte, že ti príma kamarádi se na vás vysrali a zveřejnili fotku, kterou jste vyfotili, nejste na ní a ani vás nikde nezmíněj.

Jsem smutná, podrážděná, nasraná a hlavně mám ke všemu teď špatný svědomí, protože je mám ráda a jsem na ně takhle naštvená kvůli takový píčovině. Ale je mi to líto. Že se všichni označej na fotce, napíšou si, jaká to byla prímová akce a jak se mají rádi a já jim leda tak můžu pod to napsat trapnej komentář a upozorňovat na sebe jako "pozor všichnii, já jsem tam byla jako takyy".

Teď už jsem hodně smutná.
Ale brečej jenom stupidní nány...
Mějte se.

Knock, knock, knock!

28. února 2012 v 21:29 | Lolalá |  můj hloupej život
Prosím, ať se tohle nepodělá! Prosím, ať se to nepodělá!
Felix. Myslím, že už jsem o něm psala. Viděla jsem Felixe na maturiťáku. Tam nebyl single, ale tehdy mi to bylo jedno, neboť jsem si právě užívala velmi fancy opilecký tanec na afterpárty. Pak jsem viděla Felixe na festivalu. A Lískulka seděla vedle něj. Jednak jsem jí chtěla něco říct, druhak jsem si velde něj chtěla sednout. Prohodili jsme jednu větu. Nějakou úplně divnou. Ale byl to vtípek. A pak jsem ho už jen okázale ignorovala. A on pak odešel.
Po propité noci jsem přišla domů a přidal si mně do přátel Lískulčin boy. Milé, řekla jsem si. A zahlédla na chodbě ve škole Felixe. A dnes přijdu domů a kouknu se na facebook.
A helemese. Friend request! "Jé, ať je to Felix, to by bylo dobrý... Určitě to neni Felix. Proč by to byl Felix. Určitě je to nějakej fake profil." Boom. Felix mě žádá o přátelství. Boom Felix se před týdnem rozešel se svojí girl.
Prosím, ať se tohle nepodělá! Prosím, ať se to nepodělá!
Uf. Zase přehánim. Na milion procent.
Jsem v loji.
L.
EDIT 29.2.: Shodou náhod jsem se dozvěděla, že se Felixovi líbím, ale právě teď nechce s nikym chodit. Otázka týdne zní, jak moc se tenhle drbík přetransformoval při transportu k mému uchu a také jestli to Felix řekl proto, že to tak myslí nebo s takovým tím podtextem: "Jó jasně, týhle holce že se líbim? Ahaa, no tak jako je docela hezkáá, ale teď "FAKT NECHCI S NIKYM CHODIT"..."
Že to moc hrotim? O tom mi ani nemluvte.
Jsem prokletá.
Chech.